| Cena vody (vodné + stočné) je v České republice regulovaná cena. Provozovatel do ní smí započítat jen ekonomicky oprávněné náklady, přiměřený zisk a daň. Drtivou většinu ceny ale netvoří zisk — tvoří ji náklady na provoz a hlavně náklady na infrastrukturu. Všechny tyto náklady zaplatí v ceně vody vždy pouze a jen spotřebitel, ať už vodu provozuje město nebo koncern. Klíčová otázka proto nezní jen „kolik stojí kubík“, ale: kdo peníze z vody vybírá, kdo nad nimi drží kontrolu a zda je vrací zpět do vodárenství, nebo odtékají jako zisk a mnohdy uměle vytvořené náklady, mimo vodárenství a Českou republiku. |
Obsah: Co najdete v článku?
- Proč je cena vody víc než jen číslo na faktuře
- Z čeho se skládá cena vody — struktura a čísla
- Nájemné: náklad lidí, ne výhoda od koncernu
- Kdo nese zákonnou odpovědnost za obnovu infrastruktury
- Co se koncern pokusil naúčtovat — a soud to zakázal
- „Přiměřený zisk“, který nikdo přesně nedefinoval
- Kam odchází zisk: město vs. koncern
- Co to znamená pro občany
- Co vede k nápravě
- Časté otázky o ceně vody
Proč je cena vody víc než jen číslo na faktuře?
Lidé nejčastěji hledají, kolik stojí kubík vody a proč a okolik voda každý rok zdražuje. To je správná otázka — ale je to jen špička problému.
Voda je takzvaný přirozený monopol. V daném místě vede zpravidla jen jedna vodovodní a kanalizační síť a spravuje ji jedna společnost. Odběratel si na rozdíl od energií nemůže vybrat dodavatele. Musí platit tomu, kdo v jeho regionu vodu provozuje, a za cenu, kterou tento provozovatel vypočítá.
Právě proto je cena vody státem regulovaná. A právě proto je důležité rozumět tomu, z čeho se skládá a komu vybrané peníze plynou. V některých regionech totiž z ceny vody odcházejí stamiliony korun ročně jako zisk soukromých provozovatelů, místo aby zůstaly ve vodárenství a sloužily lidem.
Z čeho se skládá cena vody — struktura a čísla
Cena vody není „cena vody z přírody“ — ta je zdarma. Platíme službu: výrobu a dopravu pitné vody, odvedení a vyčištění odpadní vody a údržbu a obnovu celé sítě.
Graf 1: Struktura ceny vodného a stočného, Praha 2026 (PVK / Veolia). Zdroj: pvk.cz, ceník 2026.
Na příkladu Prahy 2026 (157,21 Kč/m³ vč. DPH) se cena rozpadá do tří bloků: péče o majetek a obnova infrastruktury (cca 60 %), provozní náklady (cca 24 %) a odvody státu vč. DPH (cca 16 %).
| Položka | Kč/m³ | Podíl |
|---|---|---|
| Nájemné vlastníkům infrastruktury | 52,71 | 33,5 % |
| Opravy a údržba infrastruktury | 25,38 | 16,1 % |
| Převzatá voda | 16,07 | 10,2 % |
| DPH (12 %) | 16,84 | 10,7 % |
| Služby | 10,33 | 6,6 % |
| Materiál, chemikálie, energie | 8,92 | 5,7 % |
| Ostatní daně a poplatky | 8,26 | 5,3 % |
| Mzdy | 7,33 | 4,7 % |
| Ostatní provozní náklady | 6,69 | 4,3 % |
| Zisk provozovatele | 4,68 | jen 3,0 % |
Zdroj: ceník PVK 2026. Odborné členění MZe (VaK ČR 2024) i SOVAK potvrzují stejnou strukturu.
Vykázaný „zisk provozovatele“ je nízký (kolem 3 %). Většinu ceny tvoří náklady na infrastrukturu, které lidé zaplatí tak jako tak. Skutečné peníze i kontrola nad nimi se přesouvají velkými bloky, které vypadají jako náklady — především nájemným a náklady na obnovu.
Nájemné infrastruktury: hradí v ceně vody lidé, nejde o něco navíc, co hradí koncern
Nájemné je jeden z hlavních, před veřejnosti skrytých a rafinovaných principů provozního modelu – což je systém prodeje vody přes koncerny, které jsou mnohdy presentované jako strategičtí investoři nebo někdo kdo do odvětví přináší noé zdroje přes nájem.
Nájem je jeden ze tří hlavních skrytých problémů tzv. provozního modelu. Jde o chytrou, jiní říkají vychytralou iluzi, že koncern do vodárenství přináší vlastní peníze. Většina politiků, občanú ani médií prakticky netuší a ani netuší , že netuší, jak dokonale iluze nájmu křiví realitu. A proto mu nevěnují pozornost.
V případě provozování vodovodů přes smlouvy o nájmu a provozování mezi městskou vodárnou a zahraničními koncerny, je největší položkou ceny nájemné za infrastrukturu (v pražském příkladu přes 33 % ceny). U provozního modelu platí koncern toto nájemné vlastníkovi sítě — zpravidla městu nebo městské vodárně. Bývá to prezentováno jako přínos: „koncern přináší do odvětví nové peníze – platí za infrastrukturu městu nájem.“ Skutečnost je zcela jiná. Koncern žádné nové peníze do odvětví nepřináší.
Podle cenového výměru Ministerstva financí pro roky 2022–2026 je nájemné za vodárenskou infrastrukturu uznaným ekonomicky oprávněným nákladem — a může zahrnovat odpisy pronajímaného majetku, opravy a údržbu, režii vlastníka, úroky z úvěrů i přiměřený zisk vlastníka.
Nájemné je legislativou uznáno jako oprávněný náklad a provozovatel ho započte lidem do ceny vody. Ekonomicky tedy nájemné neplatí koncern — platí ho ve skutečnosti lidé ve vodném a stočném. Koncern peníze jen vybere od občanů a přepošle vlastníkovi.
Proč zástupci koncernů ani politici pracující pro koncerny veřejnosti neříkají celou pravdu?
Protože by se ukázalo, že provozní systém není takový zázrak, jak ho presentují a není důvod ho realizovat.
Pokud koncer může nájemné — obsahující odpisy, obnovu, opravy, správu i zisk — započítat do ceny vody, započítavala tyto náklady oprávněně do ceny i samotná městská vodárna. Koncerny k tomu nepotřebuje. Koncern nic nového nepřináší.
Koncern nájemným nevytvořil žádný nový zdroj na obnovu. Jen se vsunul mezi občany a jejich vodárnu, převzal kontolu nad peněžními toky, tržbami, zákazníky, rozhodovacími procesy provozování — a získal místo městské vodárny právo inkasovat zisk z provozování – a to bez náhrady.
Městská vodárna, jako pouhý vlastník infrastruktury po uzavření tzv. provozního modelu , nemá ze zákona nikde garantované právo na zisk.
Provozmním modelem vzniknou místo jedné společnosti , společnosti dvě. Ta soukromá má zákonem garantované právo inkasovat zisky z dodávyk vody ta městská, na toto právo, uzvavřemím smlouv s koncerny na toto právo rezignuje.
Kdo nese zákonnou odpovědnost za obnovu infrastruktury?
Mýtus „koncern přináší peníze na obnovu infrastruktury“ vyvrací i samotný zákon.
Povinnost zajistit plynulé a bezpečné provozování a vytvářet rezervu na obnovu sítí ukládá zákon vlastníkovi, nikoli provozovateli. Ministerstvo zemědělství ve svém kontrolním listu uvádí jako základní povinnost vlastníka zpracovat a realizovat plán financování obnovy nejméně na 10 let.
Koncern tedy rozhodně není žádný strategický investor nebo dobrodinec, který „investuje svoje“ peníze. Investice do infrastruktury platí v ceně vody lidé a zákonnou povinnost obnovy nese vlastník infrastruktury – města nebo městské vodárny.
To potvrzuje i mezinárodní zkušenost: generální ředitel Veolie Antoine Frérot sám veřejně uvedl, že úlohou provozovatele je infrastrukturu spravovat, nikoli financovat.
Zástupce Ministerstva zemědělství: infrastruturu musí financovat vlastníci - města
Tento zástupce Ministerstva zemědělství hlasoval pro uzavření smluv s koncernem Veolia
Zástupce Ministerstva zemědělství ví, že smlouvy s koncerny nezbavují města povinnosti financovat investice do infrastrutury a připraví je o právo iknkasovat zisk z provode vody. Navíc ví, že města a jejich vodárny připraví o stovky miliard dotací z EU a veřejně to přizná.
Co veřejně neříká je to, že v rozporu s pověřením, jak má hlasovat za Fond národního majektu na valné hromadě městské společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a..s. v roce 2005, hlasoval pro uzavření provozní smlouvy s Veolií a tím vyvedení peněžních toků a zisků z vody do rukou koncernu Veolia.
Tím zbavil Vak H.Králové postavení oprávněného žadatele o dotace z EU na obnovu infrastrutury. Přitom již od roku 2003 byla v platnosti Směrnice 11/2003 Ministerstva životního prostředí, která jasně stanovila, že vodárny, které uzavřou smlouvy, kde zisky z prodeje vody budou končit v rukou soukromých firem – přijdou o postaení oprávněného žadatele o dotace z EU.
Jde o stovky až miliardy korun, o které tímto, v tomto případě Vak Hradec Králové, přišel. Odpovědní jsou za to všichni zástupci měst a FNM, kteří hlasovali pro smlouvy s koncernem Veolia.
Koncern v postavení prodejce vody, odpovídá i za to, co soud následně odhalil, jako protiprávní
Že soukromý provozovatel má poté co ovládne monopol za cíl vyinkasovat ze správy vody co nejvíce a to i za cenu, kdy do nákladů kalkuluje i to co nesmí, není pouhá domněnka. Ukazuje to např. pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu.
| Rok | Voda pitná | Voda odvedená / stočné | Celkem v ceně vody |
|---|---|---|---|
| 2011 | 2 671 647 Kč | 3 171 556 Kč | 5 843 203 Kč |
| 2012 | 3 051 430 Kč | 3 457 177 Kč | 6 508 607 Kč |
| Celkem 2011–2012 | 5 723 077 Kč | 6 628 733 Kč | 12 351 810 Kč |
Celkem tedy lidem do regulované ceny vody a stočného kalkulovala neoprávněně 12 351 810 Kč.
Neoprávněné náklady a pokuta
Shoda kontrolních orgánů: Specializovaný finanční úřad zjistil, že společnost Královéhradecká provozní (skupina Veolia) zahrnula do regulované ceny vodného a stočného reklamní a marketingové náklady (vč. podpory ochranné známky) a označil je za ekonomicky neoprávněné. Za období 2011–2012 šlo o 12 351 810 Kč (5 723 077 Kč pro pitnou vodu + 6 628 733 Kč pro stočné). SFO za toto porušení uložil firmy pokutu 900 000 Kč. Společnost se proti pokutě odvolávala až k Nejvyššímu správnímu soudu, který nakonec (ve věci 1 As 432/2017, ze dne 18. 4. 2018) potvrdil, že tyto náklady nelze do ceny vody zahrnovat.
Výsledek pro občany: V rozhodnutí NSS ani v žádném z veřejných dokumentů není uvedeno, že by měla Veolia vrátit neoprávněně vybrané částky spotřebitelům. Rozsudek se zabýval jen uznáním nebo odmítnutím nákladů a uložením pokuty. Na žádný oficiální závěr ani informace jsme nenarazili, které by potvrdily, že by koncern prostředky lidem kompenzoval.
Co to znamená: Pokud Veolia vybrané peníze skutečně nevrátila (a nic nenasvědčuje tomu, že by k tomu došlo), pokutu 900 000 Kč uhradila z těchto prostředků. Zbylá částka přibližně 11,45 mil. Kč by pak zůstala ve prospěch firmy. Prakticky tedy zjištěné neoprávněné náklady pokryly nejen pokutu státu, ale i zisk pro koncern.
Právní poučení: Podle zákona o cenách lze do regulované ceny vody zahrnout pouze náklady, které by vynaložil řádný hospodář. Soud výslovně potvrdil, že náklady na „budování dobré pověsti“ (korporátní reklamní a marketingové aktivity) mezi tyto náklady nepatří. Stávající spotřebitelé monopolu nemohou prostřednictvím cen hradit výdaje na získávání nových zákazníků či posilování značky – zdůraznil NSS ve svém odůvodnění.
Závěr pro článek: Rozsudek jasně ukázal, jaké náklady do ceny vody patří a jaké ne, a potvrdil sankci pro Veolii. Neřekl však nic o navrácení neoprávněně vybraných částek občanům. Proto se nabízí otázka, jak zajistit, aby lidé dostali kompenzaci za zbytečně zaplacené peníze. Případ Královéhradecké provozní ukazuje, že kromě pokuty je třeba i mechanismus přímé náhrady poškozeným spotřebitelům, pokud jde o cenotvorbu regulovaných služeb.
Zdroje: Verdikt NSS 1 As 432/2017 (18. 4. 2018) a související rozhodnutí SFO o pokutě (2015); oficiální Cenový věstník MFČR (č. 8/2015).
Soudy potvrdily, že Královéhradecká provozní ze skupiny Veolia kalkulovala do ceny vody ekonomicky neoprávněné náklady. Za to dostala pokutu 900 000 Kč. Rozsudek však neobsahuje výrok, že má Veolia těch cca 12,4 mil. Kč vrátit přímo lidem. Nikde se nám nepodařilo dohledat, zda milióny protiprávně vyinkasované od občanů, koncern občanům vrátil.
Pokud je nevrátil, tak pokutu státu uhradil z 12,4 mil. Kč, které od lidí neoprávněně vyinkasoval a protiprávně vyinkasovalných 11,5 mil. Kč si nechal.
Soudy potvrdily, že do regulované ceny vody smí jít jen náklady, které by vynaložil řádný hospodář. Náklady na budování značky a získávání nových zákazníků mezi ně nepatří — odběratel si u monopolu vodu stejně nevybírá. Soud výslovně uvedl, že není možné na stávající odběratele přenášet náklady, které provozovatel vynakládá na rozšiřování své vlastní obchodní sítě.
V tomto případě se to odhalilo, stát to pokutoval a Nejvyšší správní soud protiprávnost tohoto jednání potvrdil. Šlo ovšem jen o jeden odhalený případ za jedno období v jednom regionu.
„Přiměřený zisk“, který nikdo přesně nedefinoval
Zákon i cenový výměr říkají, že do ceny vody smí jít „přiměřený zisk“. Jenže nikde není definováno, co přesně přiměřený zisk je — chybí číslo, strop, jasná hranice.
Městská vodárna nemá jako cíl zisk. Chce dostatek čisté vody a obnovené trubky. Zisk drží nízký a vrací ho do infrastruktury. (V doloženém případě Svazku VaK Blansko byl plánovaný zisk pouhých 3,3 %.) Koncern má z podstaty jediný hlavní cíl: vyinkasovat z provozování co největší zisk a vyplatit ho majitelům.
Pozornost se navíc často soustředí na malou kolonku „zisk provozovatele“ (ty 3 % z grafu). Skutečné peníze a kontrola nad nimi se ale přesouvají velkými bloky, které vypadají jako náklady — především nájemným a obnovou. A právě tyto investice zaplatili lidé.
Kam odchází zisk z vody: město vs. koncern
Graf 2: Kam odchází zisk z vody — srovnání městské vodárny a provozního modelu. Zdroj: výroční zprávy, Grant Thornton (2022).
Vodárny pod kontrolou měst — zisk se vrací do trubek
VaK Náchod, rok 2024: z čistého zisku 17,438 mil. Kč převedeno 14,459 mil. Kč do investičního fondu na obnovu. Na dividendy pouze 816 tis. Kč.
Vodárna Plzeň: město ji v roce 2016 odkoupilo zpět od Veolie. V roce 2024 zisk po zdanění 110,2 mil. Kč při obratu 1,6 mld. Kč. Český příklad remunicipalizace.
Provozní / koncernový model — zisk odchází vlastníkům
ČEVAK: výplaty podílů na zisku 2020–2022: 110 / 109 / 113 mil. Kč ročně. OVAK Ostrava: zisk 77,4 mil. Kč (2024), dividendy ~80 mil. Kč/rok. SmVaK: čistý zisk 436,3 mil. Kč (2022), výplaty 294 a 283 mil. Kč (2020 a 2021). Dle analýzy Grant Thornton se SmVaK jeví jako jediná sledovaná společnost, která svůj kalkulační zisk vytváří primárně pro potřeby akcionářů.
Stejná regulace, stejný zákon — a přesto úplně jiný výsledek. Rozdíl není ve výši vykázaného zisku, ale v tom, kam putuje a kdo nad ním drží kontrolu.
Co to znamená pro občany
Lidé v ceně vody zaplatí úplně všechno: provoz, opravy, mzdy, energie, daně — i ty drahé investice do infrastruktury, bez nichž nelze vodu vůbec prodávat.
A z toho plyne prostá logika: kdo všechno zaplatí, tomu má daná věc přinášet prospěch. Když občané přes cenu vody financují obnovu trubek a čistíren, pak vzniká důvodná otázka: proč by profit z infrastruktury, kterou zaplatili lidé, měl náležet soukromému koncernu — a ne městu a jeho občanům?
Stejný vzorec popisuje i mezinárodní výzkum (zpráva Troubled Waters, PSIRU / Corporate Accountability): soukromí provozovatelé do infrastruktury sami významně neinvestují (ve Francii tvořilo soukromé financování jen 12 % investic), účtují vyšší ceny a zisk odčerpávají přes dividendy. Proto se Paříž, Berlín, Grenoble a desítky dalších měst rozhodly vrátit vodu zpět pod veřejnou kontrolu.
Co vede k nápravě
Systémové řešení: nastavit pravidla tak, aby zisk i kontrola nad penězi z vody zůstaly u veřejných vlastníků a vracely se do obnovy infrastruktury.
Role nadace: Nadační fond PRAVDA O VODĚ dlouhodobě zveřejňuje ceny vody, kalkulace a dění ve vodárenství, dokládá je rozsudky a dokumenty a brání vodárny v rukou měst — i přes soudy.
Role občana: zjistěte, kolik stojí voda u vás a kdo ji provozuje. Podepište petici. Ptejte se svých zastupitelů, komu plynou peníze z vaší vody.
Role politiků a zákonodárců: pravidla správy vody nastavují zákony, vláda, ministerstva a obce. Bez politické odpovědnosti se náprava vleče roky.
Časté otázky o ceně vody
Kdo určuje cenu vody v ČR?
Cenu navrhuje provozovatel a schvaluje vlastník infrastruktury — zpravidla město nebo svazek obcí. Cena je věcně usměrňovaná podle cenového výměru Ministerstva financí; provozovatel si ji nemůže stanovit libovolně.
Proč voda každý rok zdražuje?
Hlavně kvůli rostoucím nákladům na energie, materiál, opravy a obnovu stárnoucí infrastruktury. Roli hraje i to, zda se peníze vracejí do sítě, nebo odcházejí jako zisk pryč ze systému — pak je tlak na zdražování vyšší.
Co je „přiměřený zisk“ a kolik to je?
Zákon povoluje do ceny zahrnout „přiměřený zisk“, ale nedefinuje jeho konkrétní výši. O skutečné výši rozhoduje priorita provozovatele — městská vodárna ho drží nízký a vrací do trubek, koncern jej maximalizuje pro vlastníky.
Platí obnovu infrastruktury koncern, nebo lidé?
Ekonomicky ji platí lidé v ceně vody. Zákonnou povinnost vytvářet rezervu na obnovu má vlastník sítě, ne provozovatel. Sám generální ředitel Veolie Antoine Frérot veřejně uvedl, že úlohou provozovatele je infrastrukturu spravovat, nikoli financovat.
Proč se cena vody liší mezi městy?
Kvůli stáří a délce sítě, hustotě osídlení, výši investic, ztrátám vody v potrubí — a také podle toho, kdo vodárnu spravuje a zda je prioritou zisk, nebo služba lidem.
Co je to remunicipalizace vody?
Návrat správy vody zpět pod veřejnou kontrolu — odkoupení vodárny nebo ukončení smlouvy s koncernem. Nejznámější příklady: Paříž (2010), Berlín (2013), Plzeň (2016).
Související články: Jak se počítá vodné a stočné · Kolik stojí kubík vody — ceny 360 měst · SmVaK: kdo odpovídá za miliardy z vody
Zdroje
- Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích — aktuální znění
- Cenový výměr MF č. 01/2022 pro roky 2022–2026 — Ministerstvo financí ČR
- Kontrolní list správy vodovodů a kanalizací — Ministerstvo zemědělství ČR
- Rozsudek NSS sp. zn. 1 As 432/2017 (Královéhradecká provozní / Veolia, pokuta 900 tis. Kč) — pravomocný rozsudek
- Cena vodného a stočného PVK 2026 — Pražské vodovody a kanalizace
- Zpráva o trhu vodárenských společností — Grant Thornton, 2022
- Výroční zpráva ČEVAK 2023/2024
- Výroční zprávy VaK Náchod 2024, OVAK 2024 — vakna.cz
- Výroční zprávy Vodárna Plzeň 2024 — vodarna.cz
